Původ, charakteristika a historie činčil

Původ a rozdělení činčil :

Činčila je původně jihoamerický hlodavec žijící ve vysokohorských oblastech v Andách ve výšce kolem 3000 m.n.m. Obývala území Chile, Peru, Argentiny a Bolívie. Naše činčila v domácnostech je druh činčila dlouhoocasá neboli Chinchilla lanigera. Jelikož se v zajetí chová pouze tento jeden druh činčil, začalo se činčile dle domoviny říkat všeobecně činčila jihoamerická a nyní žije pouze v rezervaci v Chile.

Rod činčila je řazen mezi hlodavce, čeleď činčilovití.

V Jižní Americe najdeme také největší druh z rodu činčil - Viskaču (Viscacha - lagostomus maximus). Ta žije běžně volně v přírodě a je často focená turisty, protože nemá tak hustý kožich jako menší činčily a nebyla díky tomu skoro vyhubena.

U rodu Chinchilla rozlišujeme dva druhy činčil:

1) činčila krátkoocasá - chinchilla brevicaudata - činčila je celkově menší, světlejší (šedá barva do béžova), má kratší ocas a kratší uši. V zajetí se tento druh nechová. V přírodě je považována za vyhynulou. Stále jsou ale dvě menší skupiny těchto činčil v oblasti Antofagasta a Atacama (zapsáno 2014). V říjnu 2020 byl připravován projekt těžiště zlaté rudy v Chile, kde byla nalezena kolonie těchto činčil čítající 25 jedinců. Činčily se musely přestěhovat o 2 a půl míle dál, protože jsou zákonem chráněné. Celý článek najdete zde:

https://undark.org/2020/10/12/chinchillas-and-the-gold-mine/

Mapa rozšíření těchto dvou druhů:

vysvětlivy:

rovné proužky - území, kde žila původně činčila Brevicaudata

tečky - nynější území, kde žije činčila Brevicaudata

šikmé proužky - území, kde žila původně činčila Lanigera

černé pole - nynější území, kde žije činčila Lanigera

Dle této mapky je vidět jak moc lidé činčilu ve své domovině vyhubili kvůli kožešině.

Původ jména Činčila - Chinchilla můžeme hledat jako spojením slova Chin a Chile, což ve švédštině znamená kožešina z Čile (Chile). (HARTMANN, 1993)

takto vypadá domovina činčily krátkoocasé :

takto vypadá domovina činčily dlouhoocasé :

Průměrná teplota je 15 stupňů C.

Charakteristika činčily:

Činčila je roztomilé chlupaté zvířátko s velkýma ušima, dlouhým ocasem a s výraznýma očima. Činčily jsou společenská zvířata, tedy žijí ve skupinách jedné rodiny. Jejich komunity čítají 15-150 jedinců jedné rodiny. Ve svojí domovině žijí ve skalních puklinách a perfektně umí skákat po kamenech, protože vyskočí až metr do výšky. Stávají se kořistí některých šelem, hadů a dravých ptáků.
Aktivní bývají za svítání a za soumraku. Jsou to tedy noční zvířata.

Doma spí činčily nejraději na nejvyšší poličce tak jako ve své domovině v nejvyšší skalní puklině kde jsou chráněné před dravci. Činčily totiž nemají drápy, ale nehty a s těmi sice umí dobře balancovat na kamenech a rychle běhat, ale neumí dobře hrabat. Proto si nevyhrabávají nory a tak nemohou dobře schovávat mláďata před predátory. Spoléhají se na maskování, sluch a rychlý úprk. Tyto nehty není potřeba zkracovat. Samy se odlamují při běžné aktivitě.

Packa činčily s nehty:

Pokud činčily něco vyleká, okamžitě mizejí ve svých norách, aby se vzápětí znovu objevily.
Vzhledem k tomu, že jsou to zvířata která bývají často kořistí predátorů spí činčily v asi 120 intervalech skoro po celý den. Když zavřou oči upadnou do spánku zhruba na 6 minut. Pak se najednou opět vzbudí. Tvrdý spánek z toho trvá asi 2 minuty. Pokud leží na boku, spí tvrdým spánkem, ze kterého by je člověk neměl budit. Díky tomuto přepínavému spánku jsou stále ve střehu a bohužel velmi lekavé. Vzbudí se i při nejmenším zvuku. Proto je pro ně velmi nepříjemné pokud sdílí svoje obydlí s papoušky nebo jinak hlučnými tvory, kteří se ozvývají v době kdy spí tvrdým spánkem.

Vysoké zvuky a přímé světlo je velmi stresují. Proto by klec měla být umístěna co nejdále od okna v polostínu a světlo by nemělo svítit přímo do ní. Je lepší mít klec alespoň ze shora krytou. Ideálně i ze zadu.
Činčily bývají opravdu jen lehce aktivní i mezi 7. a 18. hod. přes den. Jejich aktivita je vyšší mezi 19. a 5. hod ráno. Nejvíce aktivní bývají právě mezi 19. a 23. hod. kdy je nejlepší čas ke krmení.

Činčily nesnáší vlhko, horko a průvan. V našich klimatických podmínkách činčila v zimě nepřežije, protože narozdíl od její domoviny, kde je sice průměrná teplota 15 stupňů Celsia tak jako u nás, je u nás vysoká zimní vlhkost, na kterou její kožíšek nestačí a promrzne. Proto činčilí voliéru nemůžeme nechávat venku ani mimo topený prostor. Ve své domovině zvládne činčila velmi nízké teploty přes noc a to až 5 stupňů Celsia, ale v naší domovině činčila snáší nejnižší teplotu 10 stupňů Celsia a to s tím, že se má kde zahřát - vytápěný domeček plus ideálně o kožíšek druhé činčily. Při nižší teplotě činčila onemocní. Je možno ji nechat v nevytopené místnosti vedle místnosti kde se topí, ovšem pokud teplota klesne pod 10 st., je potřeba klec zateplit a mít vytápěný domek.  Venku kde fouká ledový vítr být ale nemůže. Pro dobré zdraví by měla mít činčila alespoň 15 stupňů Celsia. Zateplit klec se dá tak, že se klec obestaví dřevem a dřevo se zateplí z venku jiným materiálem jako je například polystyren. Ten nesmí činčila okousat. Horko snáší činčila mnohem hůře než zimu. Již při teplotě 21 stupňů Celsia se činčila začíná cítit diskomfortně. Při teplotě nad 32 stupňů Celsia může činčila zemřít. Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat mezi 40 - 65%. Činčila je také velice citlivá na ostré světlo. Zářivkové světlo je pro činčilu diskomfortní a zvíře začne být lekavé. Na druhou stranu nemůže být ve tmě. Nejlepší je rozmezí mezi 150 - 240 luxů.

Činčily se primárně brání kousáním, ale pokud je nebezpečí moc velké, tak při obraně před zakousnutím pouští chlupy, což jí pomáhá utéct predátorům. Predátorovi při kousnutí zůstane v tlamě jen chomáč chlupů a činčila stačí utéct. Proto musíme dávat pozor při chytání činčily, abychom ji omylem nechytili za srst. Zůstal by nám v ruce chomáč srsti a činčilce zbude v srsti holé místo. Srst ji znovu doroste, ale trvá to několik týdnů.

Při opravdu vysokém strachu kdy je činčila zahnaná do kouta a nemá kam utéct se staví na zadní a vystřikuje dávku moči přímo do očí predátorovi. Bázlivé činčily, které nebyly mazleny od mala tento způsob obrany používají i při chytání lidmi. U mazlíčků se ale s tímto nesetkáte.

Činčila se běžně v přírodě dožívala kolem 5 - 6 let. V zajetí na farmách, kde se velmi dbá na nutriční hodnoty krmiva pro činčily se chovná činčila neurčená na kožku začala dožívat až 20 let. Bohužel vlivem nesprávného krmení v domácích chovech, kdy jsou činčilám místo zdravého sena a na vlákninu bohatého krmiva činčilám nabízena komerční krmiva pro hlodavce složená ze samých tučných a sladkých semen se činčilám věk zkrátil někdy až na 7-8 let. V dnešní době se chovatelé snaží činčilkám podávat správné krmivo a to se začíná vyplácet. Činčilkám se věk opět zvyšuje na 10 - 15let.

Potrava v přírodě :

Činčily jsou výhradně býložravé. Ve volné přírodě je jejich strava velmi sporá, dietní a skládá se převážně z tvrdých suchých travin, suchých listů, ostnatých keřů, kořenů sukulentních rostlin (hlavně opuncií), plodů, semen a dalších kořínků. Dohromady je to asi 50 druhů rostlin.

Příkladem dřevnaté rostliny která se našla v jejich příbytku v Chile je Bridgesia incisifolia (španělsky Rumpiato). Patří mezi mýdelníkovité dřeviny. Mezi tyto dřeviny patří například Lichi. Mýdelníkovité rostliny jsou pověstné chutí plodů, které mají saponiny. Činčily jedí hlavně výtečná semena, ale i ostatní části rostliny. U nás jsou náhradou větvě z ovocných stromů a sušené bylinky.

Dále se u nich našel Dřišťál Darwinův. Činčily milují v přírodě jeho již uzrálé modré plody. Listy jsou pichlavé. U nás je náhradou pro činčily šípek neboli suchý plod divoké růže.

Dřišťál Darwinův se dá pěstovat i u nás. Je stále zelený a mrazuvzdorných pro naše venkovní podmínky. Pochází z Chile a Argentiny a byl poprvé objeven Charlesem Darwinem v roce 1835. V polovině jara vykvétají oranžové květy v dlouhých hroznech. Na podzim se tvoří tmavě modré plody, po kterých se ptáci mohou utlouct. Plody jsou jedlé i pro člověka, ale nejsou moc chutné. Na větvích jsou pichlavé trny. Dřišťál potřebuje odvodněnou zem. Nepotřebuje hnojit. Nejlépe poroste na plném slunci či v mírném polostínu. Je mrazuvzdorný do cca -24°C. Vysoký 1-2 metry. Plody jsou bohaté na vitamín C a kys.citronovou.

Další byl sukulent typu bromelie (Puya berteroniana). Činčily jedí šťavnatou dužinu. U nás je náhradou sušené jablko.

Puyu můžeme pěstovat i u nás. Na rostlince vyrostlé ze semen po 5ti letech vyroste obří růžice s nádhernými modrými květy. Rychlejší je ale zasadit odnož a vykvete ještě tentýž rok. Lze pěstovat ve velké zahradní nádobě s drenáží a písčitým substrátem, ale na zimu se musí uskladnit do studené místnosti skoro bez zálivky. Přes veg. období je nutná častá zálivka. Růžice po odkvětu usychá.

Jako hlavní potrava byla ale určena u činčil travina typu Nasella či Stipa.

U nás se tyto traviny pěstují jako okrasné trávy. Jako potrava u nás jim tyto trávy nahradí naše klasické traviny podávané jako seno.

Zde najdete tabulku rostlin, kterými se činčily živí ve své domovině:

Další rostliny, kterými se činčily v přírodě živí: Proustia cinerea, Caesalpinia angulicaulis, Tropaeolum viola florum, Viola Asterias, Tropaeolum azureum, Plantago tumida, Solanum tomatillo, Tropaeolum tricolor, Pasithea coerulea, Hordeum murinum, Chuquiraga acicularis, Sisyrinchium junceum, Guitierrezia paniculata, Cassia coquimbensis, Cestrum parqui, Krameria cistoidea, Galium chilense, Oenothera dentate.

Zde najdete flóru v činčilí rezervaci - Reserva Nacional Las Chinchillas

https://www.chileflora.com/Florachilena/FloraEnglish/E_Las_Chinchillas.htm

https://www.chileflora.com/Florachilena/FloraSpanish/SHSearchengine.htm

Rezervace činčil v Chile:

Chov činčil se nejdříve rozšířil zejména kvůli kožešině, ale nyní si získávají stále větší oblibu jako domácí mazlíčci. Ve volné přírodě bylo toto zvířátko téměř vyhubeno právě kvůli vzácné kožešině, ale existují již spolky na vrácení populace činčil zpět do přírody v jejich domovině. Činčila je v Chile chráněna již od r. 1929 a byla zde vybudována Národní rezervace činčil (Las Chinchillas National Reserve).

Zde je krásné video z poslední domoviny divokých činčil:

Typy těla činčily:

Činčila jihoamerická dlouhoocasá (Lanigera) může mít dva typy těla:

1) Typ La Plata (zavalitá, oči rovné, krátký a kulatý nos, nižší hřbet). Činčila se silnou kostrou, mohutnějšími svaly. Kratší, široká hlava, kde oči jsou posazeny s nosem do rovnostranného trojúhelníku. Tento typ by měl vážit přes 500g. Tento typ má krátký závoj a tím velmi hustou srst. Je tím pádem ceněnější a chovateli upřednostňována ve výběrech v chovu.

2) Typ Costina (na pohled hubená - delší nos, větší uši, delší ocas, šikmé oči, vyšší hřbet). Dlouhá slabá kostra, protáhlý čumáček. Oči jsou postaveny s nosem do rovnoramenného trojúhelníku. Tento typ by měl mít mezi 350 - 450g. Má delší závoj a řidší srst. Tento typ činčilky je podstatně lehčí.

V chovech se často tyto dva typy mezi sebou křížily. Do chovu se ovšem používaly činčily podobné typu La Plata a činčily typu Costina se spíše nechávaly na mazlíčky. Proto mezi činčilami od chovatelů najdete spíše větší a kulatější činčily než mezi činčilami co jsou na mazlíčcích.

Historie :

Ještě před necelými 200 lety byly činčily jedny z nejhojnějších zvířat andských velehor. Tento hlodavec s nesmírně jemnou a krásnou kožešinou byl ceněn již v dobách Inků. Jemnost je dána tím, že z jedné vlasové cibulky vyrůstá chomáček 40 až 50 chlupů.
V 17. století začal odchyt činčil a export činčilích kůží do Evropy. Ročně se z Peru a Chile vyvezlo na 30 000 činčilích kožek. V polovině 19. století se export snížil na 7 tisíc ročně a na počátku 20. století již nebylo kde kůže brát. Činčila byla prohlášena za vyhubenou.

Pan Mathias F. Chapman z Kalifornie v r. 1918 pracoval jako důlní inženýr, když se mu jeden indián snažil prodat ve velké plechovce zavřenou odchycenou činčilu. Zvíře si koupil a jeho neuvěřitelně jemnou kožešinou se tak nadchl, že o rok později (1919) započal s hledáním činčil v přírodě Chile v Jižní Americe. Věřil, že v nějakém údolí ještě najde další činčily vzhledem k jejich nádherné a ceněné kožešině a vymyslel plán jak je dopravit do Kalifornie.
Chapman zjistil, že v nižších polohách se vyskytují činčily štíhlejšího typu Costina a ve vyšších polohách většího typu La Plata. Obydlí M.F. Chapmana bylo ve výšce 3170m tedy na hranici obou žijících typů a tam také započal s odchytem. Protože většina činčil v nižší nadmořské výšce byla již pochytána, většina činčil, které odchytil byla z vyšších poloh a to typu La Plata. Hledání činčil trvalo 3 roky a hledat se muselo ve velmi vzdálených oblastech. Jeden lovec, který odcyhtil jednu činčilu, kterou přivezl na oslovi ve velkém 20l barelu od oleje s otvorem nahoře řekl, že byl ve výšce zhruba 4500 až 5500 m.n.m a cesta zpět mu trvala zhruba 4 týdny. Činčilu krmil, ale nedával ji vodu, protože indiáni tvrdili, že činčila má vodu z krmiva, nepije a že by po vodě zemřela. Takto se Chapmanovi podařilo odchytit pouze 12 činčil mezi nimiž byly jen 3 samičky. Následně roku 1923 přemístil svůj chov do Inglewoodu (Los Angeles) v Kalifornii (USA). Po cestě domů mu jedno zvíře zahynulo. Potíž totiž byla hlavně v tom, že vysokohorská zvířata zvyklá spíše na sucho a chlad měla překročit rovník, kde panovalo vražedné horko a vlhko. Inženýr Chapman vyřešil problém tak, že činčily umístil jednotlivě do malých transportních klícek chlazených po celou cestu ledem. Tak se mu podařilo dopravit odchycené činčily přes Mexiko domů do USA. Ve stejném roce (1923) se mu narodily první 2 mláďata.

S chovem měl ze začátku velké problémy. Nejdříve s kontaminovanou vodou díky které činčily pravděpodobně ztrácely schopnost se rozmnožovat a také mu jednoho dne někdo ukradl polovinu chovu, když vylomil zámky a vloupal se dovnitř. Dotyčný zoděj se snažil převézt činčily přes poušť v autě kde jich mnoho uhynulo a zbylá zvířata co cestu přežila opustila zemi v parníku jedoucím do Evropy. Pan Chapman se snažil zvířata získat zpět, ale úřady v Evropě nakázaly činčily předat Dr. Mullerovi, kterému ez zkušeností s chovem bohužel do poslední zemřely.

Po těchto probémech a zklamáních se snažil zbylým činčilám poskytnout podmínky co nejvíce podobné podmínkám v přírodě jako byl chlad, dostatečné odvětrání a zateplená bednová "hnízda". Díky starostlivosti a nehledění na peníze se chovu začalo dařit. Později byl z jeho chovu již velkochov a dal základ všem činčilím farmám v USA a ve světě. Později se dovezlo ještě dalších několik činčil, ale ve všech činčilách ve světě najdeme geny všech 11 činčil dovezených panem Chapmanem.

Jeho osmá činčila - tedy tetovaná s číslem osm se jménem Old Hoff jej dokonce přežila se svým věkem 22 let. Jméno dostala po kováři, který vyrobil bedny na přepravu činčil do USA. Pan Chapman zemřel v r. 1934 (11 let po jeho domestikaci činčily).

Fotka inženýra Mathiase Chapmana:

kompletní příběh naleznete zde: https://www.edchinchillas.co.uk/The_Chin/chapman.html

Video z dob kdy byly kožichy z činčil v módě a reklamy vybízely k chovu na zisk:

Historické nákresy činčil v publikacích o jihoamerické fauně: (poslední obrázek je Viskača)

Obrázek z ilustračních desek přírodní historie
v Londýně, 1843

Text pod obrázkem: Srst činčily byla mezi námi dlouho používaná, ale o zvířeti samotném, které poskytuje tuto měkkou a nádhernou srst se toho ví velmi málo, dokud později kapitán Beechey neukázal u zoologické společnosti v Londýně jednu živou činčilu, kterou si dovezl z Jižní Ameriky. Délka těla této činčily je kolem 9 inchů a délka ocasu skoro 5. Srst je dlouhá, tenká a vlnatá, šedé barvy se světlým spodkem. Tvar hlavy připomíná králíka, oči jsou plné, černé a uši jsou široké, nahoře kulaté a dlouhé skoro stejně jako hlava. Sedí na zadní části těla a je schopna se zvednout a stát na zadních nohou. Když žere, bere si jídlo do pacek jako veverka a strká si je do pusy. Krmivo je z většiny ze zrnin a kořenů. Povaha je mírná a milá, ale nemá zájem o hru, kouše do rukou pokud se hladí. V příbytcích je velice čistotná. Tato stvoření jsou domovem v Peru a Chile a žijí v norách pod zemí. Chytají je ve velkých počtech muži se psy a jsou prodávána obchodníkům, kteří je berou sebou do Santiaga a Valparaisa odkud jsou exportována.   

autor článku:

Betty Veselá

Chovatelská stanice Mazlíčci z Brna

bývalá předsedkyně Českého činčilího klubu